Dobrovolně v blázinci

Dnes, po několika uplynulých měsících jsem dostala odvahu s vámi sdílet naši ‚bláznivou‘ zkušenost, která nás potkala.

Jedná se o trochu citlivější téma a rušnější období během naší domácí péče. Upozorňuji, že článek je delší, ale stojí za to, přečíst až do konce. 🙂

Jak se můj děda nechal dobrovolně zavřít do blázince…

Hned na úvod oznamuji, že se nejedná o žádnou pohádku. To, o čem budu vyprávět v tomto článku, je opravdu realita všeho, co se ve skutečnosti odehrálo, hned po mém přistání domů.

Snad jen s odstupem času zjišťuji, že vzpomínat na uplynulý sled nešťastných událostí, které se odehrály za tak krátkou dobu, co jsem byla doma, je lepší brát s humorem a trochou ironie. Alespoň v dědečkově případě – určitě!

Dědečkova diagnóza je běh na dlouhou trať. Já jsem vlastně od začátku takový jeho osobní trenér, který běží s ním a občas musím i písknout a připomenout mu, že ještě nejsme v cíli a nemusí se tedy vzdávat předčasně. Pouze musí trochu ZPOMALIT a uspořádat si myšlenky v hlavě. 

V čí hlavě? 😀 No jasně, že mluvím o dědečkově! Moje hlava se evidentně zdá stále imunní a hlavně si pamatuje něco málo z tréninku letušek, který mne dokonale vyškolil, jak zvládat krizové situace. 🙂

Interna

Hned druhý den po mém příjezdu z letiště domů, jsme s mámou odjely do nemocnice na interní kliniku v Plzni, kde byl můj děda hospitalizován. V autě mi máma neustále opakovala, že hlavně nesmím za žádných okolností brečet a nesmím dědu litovat, ani se ho vyptávat na jeho diagnózu, protože on sám se s tím nemůže smířit a už jen můj příjezd, ho rozhodí.

No, tehdy měla fakt pravdu. Jen, co jsme na chodbě minuly zdravotní sestřičky a vklouzly s mamkou do nemocničního pokoje, ve kterém byl můj děda na lůžku s kapačkou, rozbrečel se. Slzy štěstí a radosti, že mě konečně vidí a se slovy, že je rád, že jsem to stihla a samozřejmě s lítostivým tónem hlasu, že takhle si to vůbec nepředstavoval. 

Když jsem v té době uviděla dědu poprvé, po dlouhé době, měla jsem ze všeho jen smíšené pocity zoufalství. Upřímně i já si představovala, že vše nebude tak tragické, jak se na první pohled zdálo. Brzy jsem však pochopila, že jsem se vážně ocitla na letu na zavolanou. 

Propuštění z hospitalizace

Po týdnu, byl můj děda propuštěn z nemocnice domů. V uspokojivé síle, po krevní transfuzi a kapačce s umělou výživou. Pan doktor – internista nás poučil o jeho zdravotním stavu s nově předepsanou medikací.

Přiznávám, že mi trvalo pár dní, než jsem se z doslechu o zdravotním stavu mého dědy dokonale zorientovala. V propouštěcí zprávě byla diagnóza jasná – metastatický rozsev do skeletu a rakovina prostaty.

Od začátku jsem měla jasno, že v tom dědu nenechám a hodlám ho v léčení podpořit.

Chaos, zmatek, pocity viny

Začala jsem pročítat všechny lékařské zprávy a vrhla se na kontrolu předepsané medikace do detailu. S mámou jsme dědovi pořídily i dávkovací krabičku na léky pro snadnější orientaci.

V začátcích jsem za dědou dojížděla domů jen přes den, ale už po několika dnech mi bylo jasné, že budu muset i přespávat. Sám doma by se totiž s naší babičkou dočista zbláznil! 😀 Mimochodem v propouštěcí lékařské zprávě paní doktorka uvedla, že si děda stěžoval, že má ve společné domácnosti konfliktní vztah s manželkou, protože všechno musí být po jejím. Musela jsem se smát. 😀  

Všichni jsme doufali, že děda bude rád, že je doma, zatímco jeho nálada byla často proměnlivá a každým dnem horší a horší. Sám se v nových předepsaných lécích nevyznal a ani nechtěl. Vypozorovala jsem na něm časté výkyvy nálad, odmítání, lítost a somatické stesky s nevrlým chováním.

Po propuštění z nemocnice domů, můj děda ztratil chuť k jídlu a odmítal jíst. Často si stěžoval na nechutenství a sucho v ústech. Přes den se utápěl v depresích.

Neustále mluvil jen negativně, že už nemá smysl žít nebo si připomínal a vybavoval nešťastné události. Občas se rozbrečel, začal se litovat a v zápětí všem odporoval, že přeci nebrečí, protože nemá důvod.

V noci pak nemohl vůbec usnout ani spát. Tvrdil, že mu lékaři změnili léky na spaní špatně a chce zpět ty, na které byl zvyklý celý život. Nechtěl se smířit s novým užíváním upravené medikace a měl prudké tendence přenášení viny na druhé, hlavně tedy na mě. (První na ráně! 😀 )

Jednou se mi dokonce sám svěřil, že si v nemocnici bral vlastní tabletky na spaní navíc, ze své peněženky, kam si je schoval, protože nemohl usnout a jeden prášek mu od sestřičky nestačil.

Samá muka a žádné lehké smíření

Od začátku bylo nastaveno všechno špatně. Samé dohady a přemlouvání k jídlu a pití. Můj děda nechtěl nikoho poslouchat ani spolupracovat. Jediné, čeho si od každého žádal, byly léky na spaní, po kterých prý cítí úlevu a nic víc už k životu nepotřebuje.

Když ani po týdnu stráveném v domácí péči se dědovo chování nezlepšilo, začala jsem pátrat, kdo a kde udělal chybu. Byla jsem si jistá, že tenhle stav není normální a děda trpí nežádoucími účinky na některé z léků nebo mu snad nějaký lék chybí?!

Já agentkou FBI 😀

Jako úplný amatér, jsem se aktivně vrhla na každou krabičku léků a prostudovala všechny příbalové letáky se složením a možnými nežádoucími účinky. Přečetla a prošla jsem všechny dědovy lékařské zprávy od doby, kdy mu byla diagnostikována rakovina. K tomu jsem se naučila dávkovat léky dle doporučení lékařů a do detailu se naučila jejich názvy nazpaměť. 

Opakovaně jsem také komunikovala s lékaři z interní kliniky a do detailu popisovala, jaké má potíže. Také jsem podstoupila seznamovací sezení s jeho osobní psychiatričkou a praktickou lékařkou pro budoucí spolupráci s léčením.

Po mém pátrání jsem se od dědy jednoho dne dozvěděla, že lékařům zapřel, jaká bere antidepresiva, protože mu to nepřišlo důležité a s rakovinou (dle jeho názoru) přece „léky na hlavu“ nesouvisí.

Myslela jsem, že si ze mě dělá snad srandu?! Samozřejmě, že každá psychická porucha má vliv i na průběh chronického onemocnění. Jenže realita v průběhu dědečkovy hospitalizace byla jiná.

Každý doktor by tomuto měl věnovat zvýšenou pozornost, aby právě nedošlo k nežádoucím účinkům, v kombinaci s ostatními léky.

Jenže diskutovat o možných souvislostech a nežádoucích účincích léčby s dědou, který má depresivní syndrom je jen slovní boj, který on sám nikdy nedokáže pochopit a sám si nežádoucí účinky na sobě, nikdy nepřipustí.

Info v kostce 

Po celou dobu hospitalizace na interní klinice můj děda podstoupil jen jednu konzultaci s psychiatričkou, která sice uvedla záznam, jaké léky v minulosti užíval, ale hned na to, provedla v antidepresivní medikaci několik změn a úprav s doporučením za nové tabletky, které máme dědovi vyzvednout po propuštění.

V průběhu celé hospitalizace tedy nikdo nevěnoval pozornost „lékům na hlavu,“ ale mému dědovi podávali pouze léky na spaní, popř. na zklidnění a bolest v kapačce.

 

=> To samozřejmě vedlo k nevysvětlitelnému chování a nežádoucím účinkům které jsem zmínila již mezi řádky výše.

Sním či bdím?

Jednou v noci jsem se doma probudila, protože jsem ucítila, jak mne někdo tahá za peřinu. Když jsem otevřela oči, stál nade mnou děda a s hlasitým šepotem mne začal prosit, ať mu dám ještě jeden prášek na spaní, navíc. (Už zase ta nespavost?!)

Myslela jsem, že dostanu infarkt, jak příšerně jsem se ho lekla. 😀 Stál nade mnou jako duch a v daný moment jsem netušila, která bije. Sním či bdím? 😀

Potom, co jsem procitla jsem tedy vstala z postele a odvedla ho zpátky do pokoje. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je normální a navrhla, ať si třeba na moment pustí své rádio do sluchátek nebo si chvilku čte a po chvilce určitě usne. Vysvětlovala jsem, že lék na spaní navíc brát nebude, protože musíme dodržovat správné dávkování od lékaře.

Naštval se. Nic nepochopil a jen za sebou zabouchl dveře. Tu noc jsem už vůbec nespala…

Volání o pomoc

Další pozdní večer jsem slyšela, jak se z dědečkova pokoje ozývají divné zvuky a jak s někým mluví. Šla jsem se tedy za ním podívat, co se děje. Seděl na posteli a s někým telefonoval…

Objednával si žalostně záchranku, že chce odvézt do nemocnice, protože nemůže spát a nikdo mu doma nechce pomoct. U nohou měl svou plátěnou tašku s přichystanými věcmi. No to snad ne! Okamžitě jsem mu vzala mobil z ruky a sanitku odvolala.

Musela jsem vysvětlit, že máme dědečka v domácí péči necelý týden zpátky z nemocnice a na své nové léky si teprve zvyká. Opakovaně jsem vysvětlovala, kdo jsem, kde bydlíme, jaká je diagnóza mého dědy a přesvědčovala jsem operátorku záchranné stanice, že u nás doma je vše v pořádku.

Asi po čtvrthodinovém vysvětlování a prověřování, operátorka se souhlasem výjezd záchranné služby odvolala, že se jedná o omyl.

Poté jsem se snažila dědu uklidnit a ptala se ho, zda si vážně myslí, že tohle je řešení nechat se odvézt do nemocnice?

Házel na mě jeden argument za druhým, samé obviňování, že mu nikdo nechce pomoci a že jsem zlá, protože jsem mu zabavila jeho staré léky. Vznikla z toho akorát další hádka o marném přesvědčování, že já se snažím udělat vše, aby mu bylo dobře.

…155 po druhé

Další probdělá noc za námi a ranní pohled na mého dědu byl víc než zdrcující. Byl celý nesvůj, nevrlý, nervózní a opět odhodlaný, že chce do nemocnice, s vyhrožováním, že jinak skočí z okna.

V ten moment jsem usoudila, že sebevraždu na svědomí mít nechci, a že tady už pomůže jedině psychiatr. S donucením jsem opravdu hned ráno přivolala záchranku.

Záchranáře jsem informovala o zdravotním stavu mého dědy, předala jim papírový seznam s veškerou medikací a dávkováním. A vše proběhlo během několika minut.

Děda poslušně se slzami v očích a lítostivém záchvatu dobrovolně odcházel do sanitky a loučil se, jako kdyby mne viděl naposled. Neustále jsem mu opakovala, že to není naposled, že za ním přijedeme a všechno bude zase dobré…

Převoz na přání směr blázinec 

Nikdo nechápal, co bylo špatně a proč se děda dostal do takového stavu. Já jsem jen netrpělivě čekala na další informace z nemocnice, co se bude dít dál a zda si dědu opět v nemocnici nechají nebo ne.

Odpoledne mi zazvonil telefon a pan doktor mi oznámil, že náš děda je na cestě do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Zmohla jsem se jen na:

Cože! Proč? To je snad vtip? Můj děda přece není žádný blázen!

Pan doktor mi vysvětlil, že mého dědečka si chtěli ponechat ve fakultní nemocnici v Plzni, na psychiatrickém oddělení, ale můj děda si výslovně přál převoz do Dobřan, prý aby za ním už nikdo nemusel zbytečně dojíždět a budeme to mít k němu blíž?! (Moje rodina totiž v Dobřanech bydlí.)

V ten moment jsem myslela, že se snad nechám odvézt taky! 😀 Děsila mne představa, co nás – hlavně teda mého dědu čeká a do jaké situace se to sám nevědomky dostal! Opravdu normální smrtelník si nepřeje pobyt v blázinci jenom proto, že ho má v blízkosti svého bydliště. 😀

Okamžitě jsem informovala celou svou rodinu, která byla v šoku stejně jako já. A z největší nouze jsem se tedy vypravila z Plzně do Dobřan.

14 dní strachu, obav a snů

Telefonní ústředna

Po první noci strávené v blázinci, se děda radoval, jak se konečně krásně vyspal i najedl. Zatímco já si myslela, že snad přistál na jiné planetě!

Jak by taky ne, úkolem všech pracovníků v psychiatrické léčebně je samozřejmě psychicky narušené osobnosti (navíc se sklony k sebevraždě), co nejvíce nadopovat prášky a utlumit je, aby cítily klid, pohodlí a mohly nerušeně spát.

Pod vlivem léků zněl po telefonu až moc podezřele spokojeně. Liboval si, jak za ním teď nikdo nemusí dojíždět. Radostně mne informoval, jak mohu konečně v klidu trávit čas doma se ségrou a pomáhat jí se školou. Občas ho prý můžeme přijít i navštívit.

Děda si prostě naivně myslel, jak nám všem celou situaci ohromně usnadnil.

Nebyl den, abych si nelámala hlavu nad tím, co tam s ním provedou a v jakém pavilonu se ocitl. V hlavě se mi honily ty nejhorší možné scénáře. Co když mého dědu bude někdo mučit nebo týrat, tak jako se to děje v psycho filmech?!

…

Okamžitě jsem se spojila s hlavní ředitelkou daného oddělení, kam byl děda převezen a zjišťovala jsem, jakým způsobem bude probíhat jeho léčba a snažila se jí obhájit dědečkovu diagnózu do detailu, že opravdu není blázen.

Těžko si někdo umí představit, jak složitá je komunikace a obhajoba za člověka, který se nechá dobrovolně odvézt do blázince…

Dozvěděla jsem se, že děda byl převezen na gerontopsychiatrické oddělení č. 6, které se specializuje na diagnostiku a léčbu duševních onemocnění vyššího věku.

Kde se řeší zejména: problematika poruch chování u pacientů s různými typy demencí, vč. Alzheimerovy choroby, dále depresivní a úzkostné poruchy, psychózy, stavy, které vyžadují hospitalizaci nebo pokud byla neúspěšná léčba ambulantní.

Paní primářka ve zdejším pavilonu naštěstí nebyla jak z psycho filmu, ale velmi vstřícná a nápomocná. Od prvního dne byla se mnou v každodenním kontaktu.

Ale během toho, co jsem marně hledala způsoby, jak co nejdříve dostat dědu z léčebny pryč a obhajovala ho, že u něj došlo k nenadálému psychickému rozpoložení z vlastní stanovené diagnózy, můj děda si na svůj pobyt v blázinci ani nestěžoval.

Doslova každý den jsem jen visela na telefonu s paní primářkou, abych se ujistila, že je děda v pořádku a mohu ho přijít navštívit.

Pravidla života v psychiatrické léčebně bych přirovnala k životu ve vězení, a to nechci ani pomyslet, jak to musí vypadat za mřížemi v jiném pavilonu, než byl můj děda.

Dědovi však musím dát za pravdu, že si vybral ten nejlepší letní měsíc, kdy jsem si opravdu mohla užívat léto se ségrou doma na zahradě. Jen naším každodenním rituálem byly odpolední návštěvy a procházky v areálu blázince. Alespoň tak se děda mohl v doprovodu mě, trochu vyvětrat a popovídat si.

• 

• 

Procházky v areálu blázince s ostatními narušenými bytostmi opravdu nebyl náš letní vysněný program, o kterém byl děda přesvědčen, jak nám všem ulehčil práci a dojíždění. Každá návštěva nás stála pěknou dávku nervů a pravidel, které bylo zapotřebí dodržovat.

Nezapomeň, že vše co tady řekneš, bude použito proti tobě! Začni konečně myslet pozitivně a spolupracuj!

Tak tyhle dvě věty jsem svému dědečkovi DŮRAZNĚ připomínala pokaždé, od té doby, co se mi na lavičce svěřoval, jaký je život za mřížemi a dveřmi blázince.

Jedna pecka za druhou! 😀 A k tomu další písemný záznam s podezřením, že mého dědu myšlenky na sebevraždu ještě neopustily.

Další telefonát a vysvětlování paní primářce, že můj děda jen hloupě vtipkoval a obhajování jeho černého humoru, že opravdu není blázen a žádám o propuštění domů.

Občas mi bylo vážně úzko, hlavně při nekonečném vysvětlování, že musí začít spolupracovat a nikoliv vtipkovat, protože s ironickým humorem si tady svůj pobyt akorát prodlužuje.

Také jsem se snažila zpříjemnit den tím, že jsem s dědou začala pravidelně psát knížku – Dědečku vyprávěj! – vždycky na lavičce venku. Snažila jsem se v něm vyvolat pozitivnější myšlenky a vzpomínky na práci, na děti, na vnoučata – jak jsme si spolu hráli, jak mi postavil bunkr na chatě, jak jsme spolu pekli cukroví a vařil mi tajný kafíčka atd.

• 

• 

Tohle není zámecký park, ale blázinec!

Chtěla jsem dědu přesvědčit, že tohle není zámecký park, ale blázinec! I přesto, že paní doktorce řekl, že si tady přeje umřít, tak tady to prostě nebude. Vysvětlovala jsem mu snad stokrát, že jeho typ rakoviny je ještě běh na dlouhou trať a může se léčit – oddalovat. Povzbuzovala jsem ho, že je toho ještě hodně, co musí vidět, co musí udělat, kam pojede…

Rozdávala jsem mu návody, jak musí s personálem jednat a odpovídat na otázky, protože jsem věděla, že můj děda rád vtipkuje, ale ne každý jeho humor chápe.

Nejhorší zážitek – třes rukou a surové jednání

Jednoho dne dědu na vycházku přivezl jeden zdravotník na invalidním vozíku. Už z chodby jsem slyšela, že mého dědu donutil se na něj posadit, (a to ne moc příjemným způsobem), protože zřejmě zavrávoral při obouvání svých bot.

Sice jsem stála na chodbě, ale všechno jsem slyšela i dědovo „Au au, já si sedat nechci!“ Tento mladší pán mi pak přivezl dědu se slovy, že dneska to dědovi moc nešlape, že je vratký a při chůzi se třese, tak ať se s ním jen projedu kolem.

V ten moment jsem na zdravotníka vrhla svůj vražedný pohled a řekla mu, že můj děda pravděpodobně není schopen chůze, protože je nadopován nadměrným množstvím léků. Svého dědu jsem z vozíku postavila na nohy a invalidní vozík mu vrátila se slovy, ať ho laskavě odveze někomu, kdo je nemohoucí a k mému dědovi se bude chovat slušně a příště ho do něj, nebude nutit! Zdravotník ani nemrkl a invalidní vozík odvezl.

Můj děda pak se mnou pomaličku došel k lavičce a s roztřesenýma rukama skoro nemohl udržet láhev s pitím. Opět jsem ten den volala paní primářce a zjišťovala jsem, co mu to proboha dali za léky…

Mé každodenní přemlouvání a obhajování s žádostí o propuštění mého dědy trvalo celých 14 dní hospitalizace.

Bláznivá lekce

Nebýt mého dědy, nikdy bych asi nepoznala, co s člověkem dokážou udělat nežádoucí účinky antidepresiv a kam až může zajít lidská hranice normality a nevědomosti.

Jsem nesmírně ráda, že můj děda neprodělal během svého pobytu žádnou ujmu na zdraví, nepřišel ani o sluch z pavího řevu a díkybohu se relativně srovnal. 🙂

V současnosti, mimo jedné půlky prášku (přes den) a pilulky na spaní (na noc), můj děda neužívá žádná jiná další antidepresiva! 😉

Stále se léčíme z pohodlí domova, stále zvládáme procházky venku a zdravotní stav máme v rámci možností, pod kontrolou!

„Otázka trápí mě nocí dnem, zda lidstvo či mé já blázen je.“

Albert Einstein

Pokud se vám někdy zdá, že domácí péče je blázinec, vzpomeňte si na můj článek a zjistíte, že ten opravdový vypadá jinak.

Děkuji za bláznivé přečtení až do konce! 😀