Dobrovolníkem na Srí Lance

Touha utéct a pomáhat

Lákavá představa sbalit se a utéct pryč na vlastní pěst byla mým spouštěčem během každé přednášky na vysoké škole.

Snila jsem o místě, kde by moje cestování mělo trochu hlubší význam a smysl, než jen únik do neznáma za sluncem a válením se na písčitých plážích. 

Toužila jsem objevit místa, kde poznám novou kulturu, nové přátele, ochutnám místní speciality, objevím jiná pracovní nasazení a odhalím další skrytá koření života odlišná od zarytého stereotypu v Čechách.

Dobrovolničení

Hned po mých státnicích jsem se tedy sbalila a ocitla v ráji zvaném Srí Lanka. V této divoké krásné zemi jsem se stala dobrovolníkem jako učitelka angličtiny pro děti v místní mateřské školce Ran Tharu Nursery.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem spatřila všechny ty rozkošné a culící se tváře malých dětí v předškolním věku.

Každý den jsem jim jako jejich nová učitelka přinesla spoustu bonbonů, lízátek a také omalovánky, kartičky s obrázky, razítka a hračky.

Děti byly ze všeho naprosto nadšené především z razítek, které nikdy předtím neviděly. V ten moment jsem si uvědomila, jak velkou moc mají v životě maličkosti.

U nás v České republice a hádám, že i v jiných zemích Evropy nebo v Americe se dětem vede podstatně lépe, ve srovnání s méně rozvojovými zeměmi, mezi které nepatří jen Srí Lanka, ale mnohé další.

Tady ve školce však děti dostávaly jídlo na příděl např. jen suchou housku s plátkem cibule, papriky a vajíčkem. Jindy zas jen oblíbený národní pokrm rýži s curry a jako dezert medovou kostku. Některé z nich neměly ani boty a chodily na boso. Viděla jsem také hodně hubených dětí, co nebyly tolik fyzicky obratní.

Navíc místním zvykem (všeobecně po celé Srí Lance) je jíst rukama bez příborů. Své ruce si všichni děti omývaly v malém kyblíku s mýdlovou vodou. Nemluvě o hygienických prostředcích a poskytnutí zdravotní péče, které v této školce nebylo dostatek.

Vyučování

Když jsem během vyučování učila děti psát, většina z nich pozorně naslouchaly. Při odpoledních hrách dováděly na hřišti s obyčejnými plastovými míči, které ani pořádně neskáčou. Jejich oblíbená činnost, kterou milují, bylo pouštění draků, což je doslova fascinovalo.

Závěrem každé vyučovací hodiny se všichni děti postavily před paní učitelky a jednohlasně zvolaly s poděkováním: „Thank you teacher very very much!“ a poklekly před vás na kolena.

Nikdo neříká ať vstanou, že to není nutné, ale na oplátku jako úctu k nim je musí každá učitelka pohladit po hlavě. Tímto srílanským zvykem se každá vyučovací hodina ukončila a děti mohly odejít domů.

Vidět tohle vše je jen minimum toho, co je pro mnoho z nás neznámé, lhostejné a cizí. Mne to ale donutilo zamyslet se a otevřít oči. Každé dítě by si dle mého názoru zasloužilo dostávat stejně lásky a dostatek péče.

Zatímco my vyhazujeme jídlo do koše a máme všeho dostatek, např.: oblečení, poskytnutí zdravotní péče, tekoucí vodu, elektřinu a další věci, které bereme jako samozřejmost. Lidé v rozvojových zemích by za tohle vše byli mnohonásobně vděčnější než my.

Poznání

Díky této cestě, která trvala měsíc a půl, jsem si naprosto vyčistila hlavu od všeho negativního. Znáte to, každý v životě narazí na překážky, se kterými se chce nechce vypořádat.

Já jsem změnila pohled na spoustu věcí a inspirovala se pro věci nové. Jestli vám někdo někdy řekl, že díky cestování se vám otevřou oči, tak s tímto tvrzením naprosto souhlasím.

Na cestách vidíte svět skutečně takový, jaký je a získáváte cenné informace, které můžete postrádat během svého studia či zaměstnání.   

Být dobrovolníkem můj život velmi změnilo!

Stala jsem se součástí jedné mírumilovné a velmi dobrosrdečné místní rodiny. I přesto, že mne neznali, přijali mne u sebe jako svou „vlastní“ druhou dceru z Evropy.

Měla jsem párkrát z pekla štěstí, ale to vše ve mne vzbudilo smyslnou energii, která mi před tím tolik chyběla. Díky tomu všemu jsem poznala nové přátele z různých koutů světa, procestovala Srí Lanku křížem krážem.

Vrátila jsem se s dobrým pocitem, že to, co jsem s dětmi a ostatními stážisty prožila, stálo za to a že nejdůležitější, co po sobě můžete kdekoliv zanechat, ačkoliv to může být jen nepatrné minimum, je zpětná vazba, která se vám jistojistě vrátí vždy.

Tyto nasbírané zkušenosti a zážitky mne donutily se zamyslet i nad naší budoucností v globálním měřítku.

Na druhou stranu i přesto všechno jsem měla šanci vidět to hezké z jiného úhlu pohledu. Poznala jsem tolik lidí a dětí, kteří neměli skoro nic, a přesto se dokázali smát a radovat ze života.

Navzdory kulturnímu šoku, dalším překážkám, se kterými se všude ve světě denně potýkáme přes všechna všední trápení, mne tahle cesta obohatila víc než kterákoliv jiná obyčejná dovolená!

Věřte, že stát se na nějakou dobu dobrovolníkem má svůj význam, cenu i smysl a nezapomínejte, že každý den si každý z nás může vybrat, kterou cestou půjde!

Holka s hlavou v oblacích a kufry na cestách, která přistála do role pečovatelky. Ukazuji lidem, že honba za kariérou není vše a skrze vlastní zkušenost inspiruji ostatní, aby si dovolili ZPOMALIT a věnovali svůj čas těm, kterým už moc nezbývá. Rozdávám návody, jak zodpovědně zvládnout domácí péči o člena rodiny a kdy je vhodné, přistoupit k péči v lůžkových či hospicových zařízeních. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.