Kdo je neformální pečující a sendvičová generace?

Každý z nás může do role neformální pečovatelky/pečovatele vkročit dobrovolně, já s oblibou říkám – chtěně nebo také nedobrovolně – nechtěně, a to nevědomky – možná až nuceně, pokud se například jedná o bezvýchodnou životní situaci, např. nenadálou tragédii či nehodu v rodině, ve vztahu…

Nejen samotná sdělená diagnóza, ale jakékoliv následky na zdraví mohou obrátit váš život vzhůru nohama.

Začátky bývají velmi náročné a ne každý je schopen se s tím vyrovnat.

Do této neformální role může vstoupit každý, kdo chce pečovat o své blízké a je ochoten se podřídit dané situaci naplno. Zároveň dokáže vytvořit bezpečné místo se zajištěnou péčí přizpůsobenou léčbě z pohodlí domova.

Neformálními pečujícími se většinou stávají členové rodiny: dcera, syn, manželka, manžel, partner, sestra nebo bratr i vzdálenější příbuzní. Pomoci vždy může i širší okolí rodiny.

K péči o své blízké však není možné nikoho nutit, je to jen o nastaveném přístupu a lidskosti každého z nás.

Péče z domova

Kdo a proč potřebuje domácí péči závisí především na zdravotním stavu dané osoby, nejen z hlediska fyzické zdatnosti, ale i z hlediska psychického zdraví.

Zpravidla ji vyžaduje osoba, která se stává (stane) závislá na pomoci druhých. Může jím být nemocné dítě, dítě s určitým typem handicapu, nemocný partner, partnerka nebo manžel a manželka po nemoci či tragické nehodě, staří nemocní rodiče, prarodiče – senioři v rodinném kruhu (např. tchýně) a další rodinní příslušníci vyžadující speciální péči s asistencí.

Laicky řečeno…

Domácí péče je poskytována těm, kterým to lékaři na základě zdravotního stavu dovolí. Běžně se stává, že lékaři doporučí propuštění z nemocnice do domácí hospitalizace. Avšak propuštěni mohou být i s trvalými následky na zdraví, kterým se osoba musí umět přizpůsobit a naučit dál žít.

Dále může být domácí péče i dlouhodobá, např. při péči o chronicky nemocné za účelem asistence, podpory, drobného ošetření, usnadnění a zlepšování kondice (samozřejmě v závislosti na fázi nemoci), která může být spojená i se samotným průběhem stáří.

Neformální pečující se většinou neradi přiklání k možnosti umístění blízké osoby do nemocnice, lůžkového či hospicového zařízení. Většinou je to proto, že máme k těmto zařízením z dob minulých jisté předsudky, co se týká péče a způsobu chování ke starším lidem. Také nás ale k této možnosti může brzdit citové pouto, které k blízké osobě máme a nechceme se jí vzdát či opustit.

POZOR! To ale neznamená, že i přes všechnu naši lásku, péče probíhá bez lékařského dozoru, lékařské konzultace, předepsané medikace či využití služeb ošetřovatelství či podpory od kvalifikovaných expertů ze sociálních či zdravotnických zařízení.

Kombinace v rámci vzájemné spolupráce může být velkou výhodou do budoucna a dokáže mnohdy lépe vyhovět individuálním potřebám nemocného.

Sendvičová generace

Co to je? Kdo to je? Jste také sendvič? 🙂

Tento termín sendvičová generace samozřejmě vznikl v USA a definuje tzv. střední generace lidí, které se starají o své nesamostatné děti a k tomu navíc o své staré rodiče.

Moje rodina je skvělá v tom, že v ní můžeme najít hned několik takových dominantních sendvičů!

Tak tedy, například já jsem z generace Y neboli generace oblíbených a často frustrovaných rozlítaných „Mileniálů“. 🙂 Samozřejmě jsem ještě bez závazků a bez dětí (jinak bych se o kariéru letušky ani nikdy nemohla pokoušet).

Moje máma je zase z generace X, rádoby přezdívaná jako „Husákovy děti“, která mimo mě, má ještě moji mladší sestru a ta je zase z generace Z – často přezdívaná jako „internetová generace“ nebo „děti nového tisíciletí.“

Takže typický ukázkový plátek sendviče by dle americké definice, měla být moje máma, která jednak musí sdílet svůj čas o svoji domácnost a péči o dítě (moji sestru) a zároveň péči o své stárnoucí rodiče (tedy nyní o mého dědu a v budoucnu také o moji babičku).

Já a máma jsme se ocitly podobně jako šunka a sýr mezi plátky chleba – sendviče.

Tato varianta v našem konkrétním případě je asi tou nejlepší, která mohla, kdy nastat, jelikož naše role se mohou v péči o mého dědečka navzájem skvěle doplňovat díky stanoveným prioritám.

Umění je schopnost spolupráce a rozhodnutí, kdo chce pečovat

Má vlastní rodina se jako každá jiná, která bojuje s rakovinou milované osoby, ocitla pod tlakem a ve stresu. Každý z nás uvězněn v realitě svých vlastních povinností a úkolů a k tomu všemu vládní nařízení a samá negativita z médií.

Pojďme si přiznat, že pandemie koronaviru nikomu po psychické stránce nepomáhá ba naopak situaci jen neustále zhoršuje a nikomu dobrou náladu ve vzduchu zrovna nepřidává. Ba naopak, ovlivňuje tím náš střet zájmu z občasného nedorozumění a nepochopení se.

Budete se sami divit, ale i to je normální a velmi běžné! 🙂

Obrovská výměna názorů je součástí domácí péče, které mnohdy vyvrcholí až v rodinnou rozepři.

Nesnažte se trápit navzájem a stát se obětí pro někoho, kdo je sám oběť ve vlastním tělě a potřebuje vaši pomoc!

Dovolte si ZPOMALIT!

Je nesmírně důležité pochopit…

…že, nikdo není dokonalý a nikdo nemá lahvičku s léčivou vodou, aby mohl zabrzdit stáří, vrátit čas nebo přetočit uplynulé dny zpátky do minulosti!

Moje role

Já jsem se tedy role neformální pečovatelky ujala jako vnučka pro svého vlastního dědu s onkologickým onemocněním. Jednak proto, že mne k tomu navedly veškeré okolnosti. Všude tvrdím, že doslova a do písmene jsem přistála do této role nešťastnou shodou náhod, plus v době koronaviru, kdy jsem se ocitla na tzv. repatriačním „letu na zavolanou“.

Přečtěte si zde > Můj Příběh

V tu dobu jsem také jako jediná z rodiny byla nejvíce časově k dispozici – kdo by nebyl s výpovědí v ruce?! Zrátka jsem přistála v pravou chvíli.

Já osobně si nedovedu představit, že bychom svého dědu museli uložit do hospicového zařízení. Začala jsem se tedy aktivně šťourat do všeho, co je a není v mé kompetenci změnit. Zároveň jsem chtěla podat pomocnou ruku osobě, na které mi moc záleží.

Tato zkušenost mne donutila vidět svět zase trochu jinýma očima, naučila mě lépe chápat proces umírání a dala mi životní lekci, co se týká rodinných vztahů a podpory. Díky tomu sdílím nyní autentické příběhy o domácí péči, o dům dál.

…aneb musím zvládnout všechno?

NEMUSÍM! A ANI VY NEMUSÍTE! Nikdo z nás není superhrdina, který by se mohl rozkrájet a zavděčit všem.

Nesmím však zapomenout, že ve společné domácnosti s dědou bydlí také naše babička, která ochotně zastává a pomáhá, např. ve vaření. Na druhou stranu i její zdravotní stav už vyžaduje svůj klid a domácí pohodlí.

Např. fyzická asistence či doprovod do nemocnice, konzultace s lékaři, vyzvednutí léků, obstarání zdravotních pomůcek, pomoc s úklidem či pravidelné nákupy a všeobecný dohled jsou některé z mála činností, které mám v rozvrhu já.

Popřípadě nutné dojíždění, převozy do nemocnice a návštěvy je občas velmi vhodné si ulehčit v rámci sendvičové domluvy a požádat o zapojení i ostatní.

Je velmi důležité zajistit péči tak, aby se do ní zapojilo i více členů rodiny. Nejen nemocní senioři, ale i ti zdraví a vitální jedinci mají vždy radost z každé návštěvy a příležitostí, kdy mohou být v kontaktu se sendvičovou generací.

🙂 

Tato zkušenost dokáže obohatit každého! Nespoléhejte se, že vás pozitivně naladí, ale i tak vám dokáže přinést dobrý vnitřní pocit, že děláte dobrou věc!

A nejen Můj Příběh , ale i Váš příběh může být ten, který bude inspirovat na podobné jízdě druhé!