Věčný snílek a dobrodruh, tvrdohlavá bytost, ve které občas zahoří štíří znamenitost, kterou lákalo cestovat a utíkat z domova už od dětství.

Pilná studentka, co si vydupala vysněnou vysokou školu v Praze a hned po střední tradáá do víru velkoměsta, kde žila jak v začarovaném kruhu. Pořád jen práce – škola, práce – škola. Nadšená workaholička, na pohled žijící v perfektním vztahu a přitom byla vnitřně stále se vším nespokojená a nerozhodná.

Taková jsem byla! 🙂

Častokrát jsem samu sebe našla v kruhu lidí, kde být sama sebou prostě nestačilo a právě díky těmto vyhroceným situacím, jsem se naučila bojovat s vnitřními strachy z neznáma a troufám si říci, že se umím přizpůsobit jakékoli situaci.

Nemám ráda zaryté stereotypy, nadřazenost, přetvařování, lež a lhostejnost. Nenechám se snadno zastrašit a místo rozumu se často spoléhám na svůj vlastní instinkt. Ten byl tím varovným signálem, který mi našeptával, že je čas na změnu!

Moje divoké já procitlo až na Srí Lance, kde všechno negativní ze mě odpadlo a odstartovalo odtud další nové dobrodružství! V tropickém ráji jsem žila skoro tři roky, ne všechny tři byly růžové, jak se může zdát, ale na Srí Lance jsem opravdu našla všechno, po čem jsem kdy toužila.

Nakonec se mi povedlo i to nejdůležitější - vyšplhat se do oblak!

Jenže být letuškou v době koronaviru nebyla zrovna pohádka na dobrou noc, ale spíš odpočítávání oveček před spaním -  v našem případě v karanténě, čekající na repatriační let domů.  A tak jsem v době pandemie spadla ze shora na zem i já, jako jedna z tisíce oveček z východu. 🙂

Ale ani ty nejmenší maličkosti se nestávají náhodou!

Chci tím jen říct, že sama jsem živým důkazem toho, že honba za kariérou, není vše! V mém případě jsem pochopila, že kariéra letušky mi nebyla souzená a osud měl se mnou jiné plány. Moje přistání domů neproběhlo zrovna za příznivých podmínek, protože mému dědečkovi diagnostikovali rakovinu. Jedno zklamání za druhým se na mne valilo ze všech stran.

Uvědomila jsem si, že mému cestování bude na chvíli konec.

Vlastně jsem teď nesmírně vděčná, že jsem vůbec stihla tenhle let na zavolanou!

Skrz své zkušenosti ukazuji jasnou cestu s otevřenou myslí. Naslouchám druhým a svým příběhem motivuji k tomu, jak zvládat těžké chvíle a momenty.

Věřím, že cestování a útěk od zarytých stereotypů je tou nejlepší školou života, která mne naučila věci v životě prožívat a nejen přežívat. To samé jsem se snažila aplikovat a docílit v domácí péči pro svého nemocného dědu.

Ať už moje kroky povedou nyní kamkoliv, moje návraty vedly vždycky k němu a bylo mi ctí, že jsem mohla být jeho oporou až do konce. 

Tohle je mé nové JÁ!

Těší mě, A. 🙂