Dnes už dobře vím, jak se s nemocí milované osoby vyrovnat a být ji oporou. Vidím, jaké jsou hranice možností, co je a není v mých silách a neztrácím svůj čas nad nepříjemnými pocity viny, coby kdyby.

Skrz své zkušenosti ukazuji jasnou cestu s otevřenou myslí. Vím, jak motivovat, zvládat těžké chvíle a momenty. Radím, jak neformálně a zodpovědně lze zvládat domácí péči o člena rodiny do poslední chvíle a kdy je ten správný čas, uvažovat nad rozhodnutím péče poskytované v lůžkových či hospicových zařízeních.

Sama jsem živým důkazem toho, že honba za kariérou, není vše. V mém případě jsem pochopila, že kariéra letušky mi nebyla souzená v tu dobu, kdy jsem si myslela, že teď je ta správná chvíle a osud měl se mnou jiné plány. Nemusím se pořád hnát do neznáma, utíkat na míle daleko nebo být zrovna ve vzduchu na palubě letadla. Mohu klidně stát nohama pevně na zemi - právě tady a teď a dovolit si ZPOMALIT.

Vlastně díky nešťastné shodě náhod jsem zjistila, že svou energii a čas mám rozdávat především doma a být nablízku člověku, který mne potřeboval ze všech nejvíc.

Moc dobře si vzpomínám, jaká představa o mé vysněné kariéře byla. Cílevědomá vize, že se stanu letuškou a budu vášnivě cestovat a užívat si život v zahraničí. Tak zněl můj plán, jak se odtrhnout od zarytého stereotypu v Čechách.

Můj první krok ke splněnému snu se uskutečnil hned po ukončení mého studia na vysoké škole. Sbalila jsem se a vyrazila na vlastní pěst dobrovolničit na Srí Lanku. Sice jen na letní stáž jako učitelka angličtiny pro děti v mateřské školce, ale to jsem v té době ještě netušila, že tam zanedlouho odjedu znovu a právě v tropech, strávím celé další dva roky.

Žila jsem jako divoška, a to doslova. 🙂 Neustále na cestách a poprvé v životě zažila kulturní šok. Následující rok jsem bydlela pod jednou střechou v tradiční srílanské buddhistické rodině, která mne přijala jako svou vlastní dceru z Evropy.

Pracovala jsem jako česky mluvící průvodkyně po ostrově, stihla se bláznivě  zamilovat a nakonec?! Úspěšně absolvovala a prošla výběrovým řízením na letušku pro jednu z nejlepších aerolinek na světě v Kolombu.

Psal se leden 2020 a já si nadšeně básnila, jak se všechny mé sny naplnily. Znovu sedící v letadle u okna a s hlavou v oblacích, jaká pohádka na mne asi čeká tentokrát?                                                                                                                                              

Začátek roku 2020 zamíchal kartami nám všem. Svět nečekaně podlehl pandemii koronaviru. Globální situace rapidní rychlostí ovlivnila leteckou dopravu a turismus celkově.

Jen jeden den mi zbýval k obdržení certifikátu do vzduchu. Měla jsem za sebou celé dva měsíce dřiny intenzivního výcviku k vysněnému povolání letušky, další měsíc strávený v karanténě a následující měsíc jsem sama se dvěma kufry stála ubrečená na letišti, postávající ve frontě na repatriační let zpátky domů. A co víc, s výpovědí v ruce!

V tu chvíli mi došlo, že můj sen o létání s hlavou v oblacích, tím pravděpodobně končí a ztrácela jsem veškerou svou naději, že bych se někdy vůbec mohla vrátit zpět. 

K mému (ne)štěstí, doma na mne čekala ta poslední rána. Dozvěděla jsem se, že můj dědeček - nejlepší přítel od dětství a spřízněná chlapská duše v jednom - onemocněl rakovinou s prostupujícími metastázemi do kostí.

Můj návrat domů stál za nic!

Nechtěla jsem nikoho vidět ani se nesnažila hledat pomoc u druhých. Stáhla jsem  se do ulity a s hlavou plnou starostí, sama v dětském pokoji - jen já a mé dva kufry. Zas a znova. K tomu všemu vztah na dálku, bez práce, koronavirus ve vzduchu a s nemožností vycestovat či utéct kamkoliv pryč. 

Vypořádání se s tím vším a zejména v době pandemie nebylo vůbec jednoduché.

Osud si někdy s námi všemi rád zahrává.

Já se rozhodla, že ten můj zkusím nasměrovat jiným a možná lepším směrem než doposud. Posbírala jsem všechnu svou nashromážděnou vnitřní tíhu a rozhodla se s ní bojovat. S poslední nadějí jsem tedy začala věci řešit, měnit je k lepšímu a ne nad vším pořád dokola jen přemýšlet.

Rozhodla jsem se hledat naději a těšit se na nové věci, ne furt jen brečet a truchlit, o co jsem přišla. Našla jsem nový pohon, zápřah a energii na další novou disciplínu...

Svůj čas jsem po svém návratu trávila jen s rodinou a samozřejmě nejvíce v blízkosti mého dědy. Doprovázela jsem ho na kontroly po nemocnicích a začala se aktivně zajímat, jak se pomáhá pacientům s onkologickým onemocněním. 

Skrz své samostudium jsem si vytvořila vlastní "know-how" jak budu přistupovat k domácí léčbě a dědečkův zdravotní stav se pokusím mít pod kontrolou - až do konce.

Celkově jsem se k domácí péči postavila velmi svědomitě jako k jiné rutinní práci.

Mé rozhodnutí se stalo mým posláním z vlastní dobré vůle, velkého zájmu a nekončící lásky a úcty ke člověku, který se mnou strávil celé mé dětství.

V domácí a paliativní péči (komplexní, aktivní orientované péči pro pacienty s chronicky nevyléčitelnou chorobou) nepředvídám zázraky.

Na rovinu přiznávám, že stát se pečující osobou je opravdu nevděčná role, kterou ne každý chápe správně a dokáže si představit, co obnáší. Vyžaduje především vytrvalost, trpělivost, pochopení a smíření se s tím, že ode dneška nic už nebude jako dřív…

Jsem nový průvodce, co sdílí autentickou expertní zkušenost. Prostřednictvím mého e-booku Vás navedu k tomu, jak nebýt na věci sama/sám a necítit se vyčerpaně, kde je hranice sil a jaké jsou možnosti pomoci. Dozvíte se v ní základní rady a doporučení, co vše může obnášet péče o své blízké z domácího prostředí.

A v neposlední řadě, jak při tom všem sama/sám, jako pečující osoba, nevyhasnout!