Narozeniny mého dědy mi připomněly, jak vděčná mohu být, že máme dědu i s ohledem na jeho zdravotní stav doma a relativně v bezpečí – pod kontrolou.

Díky bohu jsme mohli jeho 83. narozeniny oslavit sice jen v úzkém rodinném kruhu, ale v rámci možností a bezpečnosti z pohodlí domova. 

Myslím, že i on byl rád a měl radost. Ačkoliv řeči o předčasném umírání a o tom, že už nemá smysl nic slavit a jsou to jeho poslední narozeniny – si kvůli jeho lítostivým náladám, samozřejmě neodpustil.

Psychika vyplouvá na povrch

Doba koronavirová má silný vliv na psychiku u mnoho lidí, a to včetně chronicky nevyléčitelných a nemocných seniorů, kteří kvůli negativním informacím ze všech stran, ztrácejí chuť žít a provází je i černé myšlenky na sebevraždu či předčasné umírání. 

Chaos, zmatek, negativní informace a dlouhotrvající nejistota, která je interpretována z médií každý den, vede k tomu, že mnoho lidí mají existenciální krizi a trápení.

I já musím přiznat, že u nás doma to vidím stejně, právě třeba u svého dědy. Takže v roli pečovatelky se občas musím vypořádat i s nepříjemnými otázkami typu: 

Jak umřu? Kdy asi umřu? Dožiju se jara, léta..zimy? Podívám se ještě někdy na chatu?

V roli pečujícího si člověk vyslechne ledacos, jenže i to, pak může mít dopad na psychiku samotných pečujících.

Jak slaví narozeniny ostatní senioři?

Pokaždé, co slyším novinky z médií nebo televize, mne nepřestává udivovat, kolik tisíc lidí muselo přijít o své nejbližší v době koronaviru? Sama mám pár přátel, o kterých vím, že kvůli Covidu přišli i o své nejbližší členy rodiny, nejen o prarodiče.

Kolik tisíc dlouhodobě nemocných a ležících pacientů jsou omezeni od návštěv svých nejbližších a jediný možný kontakt je pro ně možný jen přes telefon nebo tablet a počítač? 

Jak moc striktní omezení návštěv v domovech pro seniory a nemocnicích mohou narušit i samotné rodinné vztahy? Kolik samoty a úzkosti prožívají ti, kteří se ocitli v domovech pro seniory, možná s vyšším rizikem nákazy a s nemožností obejmout svá vnoučata a děti?

Jsem přesvědčená o tom, že domácí péče v době pandemie pro své blízké je opravdu vzácným posláním a velkou výhodou právě pro nemocné. Všichni, kdo pečují, by si toho měli vážit společně jako rodina.

Ne každý si v těchto nelehkých časech může dovolit to samé. Ne každý může slavit narozeniny doma. Ne každý si může dovolit zpomalit. Ne každý dokáže vytvořit bezpečné místo k zajištění potřebné léčby pro své blízké.

Nechtěla bych dopustit, aby můj děda skončil v době pandemie někde v domově pro seniory nebo na lůžku dlouhodobě ležících v nemocnici.

V našem kraji jsou momentálně nemocnice přeplněné k prasknutí. Většina pacientů tak nemá bohužel během umírání ani tu možnost, vidět se nebo se rozloučit se svými blízkými.

Krevní transfuze – risk nebo zisk?!

Jako takový nutný předčasný dárek k narozeninám jsem dědovi domluvila (den před jeho narozeninami) další krevní transfuzi. Samozřejmě krevní transfuze není žádný dárek, ale nutnost, bez které by můj děda už nemohl žít.

Píšu dárek, protože jsem chtěla, aby v den jeho narozenin měl zase svojí „barvu“ a cítil se o něco lépe a víc fit. V neposlední řadě jsem chtěla, aby se mu tentokrát na krevní transfuzi víc chtělo a nestěžoval si, že je to zbytečné, protože den poté, má přece narozeniny a bude se slavit!

U onkologicky nemocných seniorů je úbytek červených krvinek při onemocnění infiltrace kostní dřeně rapidně vyšší. Často tedy dochází k anemii (chudokrevnosti), kterou já sama už u svého dědy poznám velmi dobře.

Člověk ztrácí barvu, má bledou pleť, chůze je vratká a častěji se zadýchává nebo má pocity dušnosti a velké únavy. To jsou hlavní signály, podle kterých vždycky vydedukuji, že už je čas na další krev. V případě mého dědy, musíme chodit na krevní transfuze pravidelně, vždy každý měsíc.

Tentokrát jsem netušila, jakou „pozitivní“ informaci se po telefonické domluvě s lékařem, dozvím.

Už po telefonu pan doktor zněl velmi znepokojeně. Byla jsem upozorněna, že pokud hodlám vstoupit do nemocnice, riskuji tím, že nejen já, ale i můj děda může být nakažen koronavirem a momentálně mi nemůže zaručit, že v průběhu transfuze, nedojde ke kontaktu s nakaženými pacienty.

Nemocnice včetně lůžek jsou plné a vystavuji tím dědu zvýšenému riziku nákazy, což by vlastně v jeho případě nákazy, vedlo ke smrti. Jediná možná ochrana, která existuje je mít pouze nasazené ffp2 respirátory a doufat.

Popravdě jsem byla v šoku, jak závažná celá situace je a jak bezprostředně se mnou pan doktor mluvil. Neměla jsem z jeho slov dobrý pocit, ale i tak jsem se nenechala jen tak odbýt a položila mu otázku:

„Co je v našem případě, pane doktore, lepší? Riskovat a přežít další měsíce nebo nejít na krevní transfuzi, bez které mi děda zaručeně doma zkolabuje a já budu muset volat záchranku, která mi ho odveze do nemocnice, ještě v horším stavu a s minimální šancí na záchranu plus s vysokým rizikem nákazy?“

Jeho odpověď zněla: „Já vám rozumím slečno v jaké jste situaci, jen jsem vás chtěl na toto připravit a informovat.“

Samozřejmě, že jsem informaci pochopila včetně možných rizik nákazy. Stejně jsem zastánce toho, že kdo v životě neriskuje, může o hodně přijít.

A já věděla, že pokud nebudu riskovat, právě v dědovo případě, riskuju tím JEHO záchranu na život, tak či tak. Takže v rámci všech možných hygienických a bezpečnostních opatření jsme na krevní transfuzi stejně vyrazili.

Sice mi v hlavě pořád zní uvítání od jednoho mladého doktora, který mi po změření teploty a vyplnění formuláře na Covid, (při příjmu mého dědy), dost ostrým tónem řekl: „Slečno berte na vědomí, že pokud se váš dědeček dneska nakazí, tak je to konečná!“ Na Covid můžete dneska umřít i vy nebo třeba já!“

Skrz svůj ffp2 respirátor jsem se tedy nadechla a znovu řekla, že chápu v jaké krizi se všichni momentálně nacházejí včetně něj a ostatních lékařů a zopakovala mu, že v našem případě se nám riskování vyplatí víc, než kdybych seděla a čekala s dědečkem doma na smrt, v lepším případě volala záchranku a musela mu dávat CPR.

Myslím, že v ten moment se pan doktor na mne skrz jeho respirátor pousmál, zamrkal a se souhlasem si konečně převzal mého dědu na připravené lůžko pro krevní transfuzi.

A víte co? Vítězoslavně jsme to zvládli!!!

Dědovi jsem dala přesné instrukce, aby jen ležel a svůj respirátor za žádných okolností z obličeje nesundaval. Po krevní transfuzi, (která většinou trvá 4,5 hod) jsme po příjezdu vydezinfikovali s babičkou celý byt a já dědu zahnala povinně do sprchy.

…Je to už 14 dní, co jsme zpátky doma od poslední transfuze, bez příznaků nákazy a můj děda má tak další „měsíc života“ před sebou!

Chápu, že ne každý má takové z pekla štěstí a další měsíc může všemu být jinak, ale jsem vděčná, že nám to před dědovo narozeninama takhle klaplo!

Oslava a dárky

Myslela jsem si, že oslava narozenin proběhne u nás doma pro dědu jinak. Netroufám si říct, kolik narozenin ještě děda stihne oslavit. Bohužel kvůli koronaviru a s ohledem na dědovo bezpečí, nešlo uspořádat žádné větší rodinné shledání. 

Oslava tedy proběhla tak, že já jsem vyzdobila dědovo pokoj s velkým nafukovacím nápisem „Vše nejlepší“ a na postel připravila jeho nový *dřevěný podnos do postele, který jsem mu koupila. (Náš děda sice stále ještě patří k těm aktivnějším seniorům, ale většinou večeři si už rád vychutnává z polohovací postele, hezky vsedě a u televize.)

Na stolek jsem mu připravila narozeninový meruňkový koláč se svíčkami a vedle něj jsem naskládala jeho oblíbené speciální **proteinové nutridrinky, které dědovi pravidelně objednávám z lékárny. Vedle toho jsem pak postavila dárkovou dekorativní tašku s malým překvapením. 

Moje babička měla už domluvené pohoštění na dědovo oblíbené obložené chlebíčky s donáškou, od naší známé (tentokrát jiné) hodné a zlaté sousedky a několik lahváčů, aby náš děda nebyl na suchu. 😀 Pivo je přece důležitý vitamín! 😀

Takhle v tradičním českém duchu jsme oslavili dědovo narozeniny! 😀

Ostatní členové rodiny dědovi zavolali a popřáli po telefonu. Máma se ségrou pak popřáli o týden později a obdarovali dědu novým stylovým ***zdravotním polštářkem do postele a spoustou sladkostí (sušenky čokolády a perníčky), dostal dokonce i originální ****1 milión československých korun! 😀

Když jsme s dědou o pár dnů později čokoládu otevřeli, prohlásil do vzduchu jeden vtip:

„Víš, že Slováci kupujou Alpy? Mají tolik Partyzánů, že se jim do Tater nevešli!“ (Starší generace tohle jistě pochopí 😀 ) 

Tak takhle probíhaly letošní 83. narozeniny mého dědy, v době koronaviru. Doufejme, že jich oslavíme ještě víc a v době, kdy už žádná pandemie snad nebude.