Poslední rozloučení

Poslední rozloučení s mým dědečkem jsem plánovala několik měsíců dopředu a usilovně pracovala na přípravách okolo jeho pohřbu. Ačkoliv můj děda o žádný smuteční obřad ve skutečnosti nikdy nestál a ani ve snu by ho nenapadlo, kolik lidí se s ním přijde v jeho onen den rozloučit.

Můj děda ale vždycky věděl a zejména v jeho posledních měsících života, moc dobře tušil, že zase já něco chystám a pomalu ho připravuji na jednu z mých dalších lumpáren. Tak jako tomu bývávalo před mnoha lety, kdy za kdejaký můj dětský průšvih, to byl právě ON – můj kouzelný dědeček, který vždy držel statečně jazyk za zuby a pokaždé vzal vinu na sebe.

Za to všechno a ještě mnohem víc, přišla tentokrát řada na mě! A tak jsem se rozhodla uskutečnit a připravit pro dědečka tu nejlepší lumpárnu v životě!

Smrt dožene každého

Můj děda odjakživa s oblibou vtipkoval o tom, že brzy umře. I když měl po čtyřicítce, padesátce, šedesátce… a byl v nejlepší kondici, pokaždé si namlouval, že do dalších narozenin, Vánoc, jara, zimy – zkrátka do jakékoli blízké události, která se mu hodila, byl s podivuhodnou nadsázkou připraven zemřít.

Alespoň jsme si to tak všichni mysleli a každý rok co rok, skrz všechny generace v naší rodině jsme tato slova od našeho dědečka slýchávali jako malé děti. Až jsme si na tato slova vlastně všichni zvykli. Proto nikdo z naší rodiny netušil, jaké různorodé reakce to u každého z nás vyvolá a na poslední rozloučení s naším dědou vtipálkem, připraveni nebudeme.

Pokaždé, když jsem se s dědou bavila o jeho blížícím se odchodu, o jeho nemoci a blížící se smrti, věděla jsem, že má obrovský strach a vlastně uvnitř se sebou a jeho vlastními myšlenkami na smrt, nesmírně bojuje. Nechtělo se mu odejít. Chtěl tu být stále s námi, chtěl žít a vidět nás všechny růst. Čekat nemocný na smrt, zda se ráno probudí, či ne – si nikdy v životě nepřál. Došlo mi, že měl z toho všeho akorát tak těžkou hlavu a nemilosrdný strach.

Dědečkovo poslední přání

Usilovně jsem se snažila o to, zaznamenat si světlé chvíle a momenty a pokusit se zjistit, jaký „odchod“ by si jednou, můj děda vlastně přál.

Co mohu ještě svému dědovi splnit, aby se necítil pořád tak mizerně a zatraceně?

Můj děda byl jako jeden z mála těch vyjímečných seniorů, kteří si poctivě na svůj vlastní pohřeb našetřil peníze a tajně je schoval do obálky se vzkazem: „BEZ a s hudbou“ (myšleno jako zpopelnění – kremace bez obřadu + s hudbou) a název místa, kam si přál být pochován. To vše s hlavním záměrem, jen aby nebyl přítěž pro svoji rodinu, až na to jednoho dne dojde…

Už jen toto zjištění, pro mne byla neskutečná fascinace, jaký charakter a osobnost můj vlastní děda byl!

Okamžitě to ve mne vyvolalo neskutečné množství nápadů, jak dědečkovo přání splnit a samozřejmě, jak z toho udělat něco mnohem víc, v porovnání se skromným očekáváním v papírové obálce ve skříni, abych naplnila jeho poslední přání, co nejlépe.

Děda se mnou i po smrti

Do posledního dechu jsem opravdu se svým dědečkem byla, jako jediná z rodiny v jeho poslední den. Dodržela jsem tak svůj slib, který jsem si od svého nešťastného přistání domů tvrdohlavě vryla do hlavy. Pro svého dědu jsem si dovolila ZPOMALIT, ZASTAVIT SE a STRÁVIT s ním jeho poslední okamžiky života, až do úplného konce.

Po jeho smrti, začal neskutečný nával emocí a já myslela, že moje hlava a srdce praskne! Musela jsem okamžitě přepnout do zařizovacího módu plných formalit, obvolávání a zařizování toho, o čem jsme s dědou dávno předtím vedli jen pouhé debaty.

Všechno se událo strašně rychle. V několika sekundách, minutách, jakoby se zastavil čas a najednu zase běžel a já slyšela tikat i kostelní hodiny na věži.

Jak už jsem psala, smrt na nikoho nečeká, prostě buď jste u toho nebo ne. Já dostala tu příležitost, že jsem byla včas na správném místě a za to budu vděčná, až do své vlastní smrti!

Potom, co mého dědu odvezla pohřební služba pryč, musela jsem domlouvat termín kremace. Osobně jsem se pak v následujícím týdnu dostavila do kanceláře pohřební služby vše podepsat a zaplatit fakturu za plánované zpopelnění.

Upřímně, zvedal se mi žaludek při představě, že při další návštěvě budu vyzvedávat dědu v boxu, – v urně.

Objednávka na přání

Doma jsem pak ubrečená, začala hledat po internetu různé druhy a designy urnových schránek a začala s plánováním a „TO DO LISTem“ na vymyšlení termínu smutečního obřadu v rodinném kruhu. Můj plán byl obvolat všechny do jednoho a zároveň všem zaslat trochu jinak designové parte s pozvánkou na smuteční obřad i hostinu.

Proč píšu „designové“ parte? Protože jsem nechtěla, aby můj děda měl parte fádní v černobílé barvě, jako tomu bývá v ČR zvykem. Snažila jsem se o to, aby měl unikátní decentní barvy i formát a to se mi nakonec povedlo! 🙂

Můj děda žil s babičkou odjakživa v paneláku a i já jsem vyrostla jako panelákové dítě. Pamatuji si, že kdykoliv právě v našem paneláku někdo zemřel, bylo zvykem tuto informaci vyvěsit na nástěnku v přízemí, aby se o tom všichni sousedé dozvěděli oficiálně.

Černobílé parte jsem tedy nakonec vytvořila a vyvěsila jen jednou, tedy pouze pro „náš panelák,“ abych předešla nadcházejícím otázkám a šuškáním mezi sousedy.

Největší oříšek byl však zkontaktovat všechny rodinné příslušníky z rodiny, které jsem ani já ještě nikdy předtím neviděla a mnohé z nich jsem slyšela po telefonu poprvé.

Většinu adres mi samozřejmě nadiktovala moje babička a já tak díky ní mohla odeslat unikátní smuteční oznámení, které jsem nechala vytvořit v Brně od jedné šikovné designerky, kterou ráda doporučím vám všem – od paní Dity Koksové z jejího vlastního studia Gradiko v Brně, které se pyšní širokou originální nabídkou smutečních oznámení v decentních barvách i stylu.

Já věřím, že můj dědeček mi tuto dlouho plánovanou akci odpustí a seshora se na mne tajně a nevěřícně díval, co jsem si to zase vzala do hlavy…

Musím přiznat, že děda se mnou strávil trochu víc dní po smrti, než jsem měla sama v plánu! Nejenom, že to zní divně, ale realita „vyzvednutí mého dědy“ byla opravdu nevšední záležitost!

Zařizování pohřbu prostě trvá! Já jako amatér jsem vůbec netušila, co takové zařizování obbnáší. Například v životě by mne nenapadlo, jakou práci dá vyhotovit a odeslat urnu, která byla běžně dostupná na internetu v e-shopu.

Bohužel jsem si ale vybrala e-shop, který nabízel neskutečné množství moderních designových a hlavně ekologických urnových schránek, ale jejich výroba i dovoz probíhal v Německu.

Já pro svého dědu vybrala variantu z dubového dřeva se zlatým vyrytým písmem a s mosaznou ratolestí. S mámou jsme se shodly na tom, že tento typ bude pro mého dědečka nejvíce výstižný, protože vůni dřeva měl náš děda moc rád!

Urnová schránka byla opravdu krásná na webu, ale bohužel její první vyhotovení dorazilo poškozené a já musela celou objednávku na poslední chvíli reklamovat.

Emotivně rozhozená jsem se po rozbalení tohodle zas a znova rozbrečela. Bála jsem se, že nebudu mít dědu, kam „uložit“ a že nic nestihnu včas připravit do plánovaného smutečního obřadu.

Nejdříve mi reklamaci nechtěli ani uznat a musela jsem se dohadovat po telefonu tři dny, ale po nekonečné komunikaci se vše naštěstí stihlo a kompletně novou vyhotovenou urnu jsem si pak vyzvedávala osobně v Praze.

Ráda s vámi zasdílím další TIP a doporučení, kde najdete opravdu širokou nabídku uren – WEBURNY.CZ jen nezaručuji, že vás nemůže potkat takováto nepříjemnost, jako se stala mně.

Děda v batohu 😀

Dny ubíhaly a můj děda už „hotovej“ čekal na vyzvednutí v kanceláři pohřební služby v Plzni. Musela jsem si tedy dědu nejprve vyzvednout v původní obdržené urně a dočasně ho vložit do té poškozené, která mi dorazila z e-shopu.

Dědu jsem si tenkrát odvezla na zádech v batohu… 😀 Cestoval se mnou v MHD a vzala jsem ho i do vlaku.

Já vím, že tohle celé se může zdát, jako blbý vtip. Ten, kdo si ještě neprošel ztrátou blízké osoby, tak se asi snadno nedokáže vcítit do napjatých situací, v jakých jsem byla já. Svého dědu jsem prostě nedokázala ponechat vystaveného v poličce mezi ostatními urnami s nebožtíky, nechtěla jsem ho nechávat ani u své babičky, která by o to vlastně ani nestála.

Chtěla jsem ho mít u sebe znovu „v péči“ a vzala jsem si ho rozhodně s sebou domů do Prahy i v této jiné podobě…

Moc dobře si pamatuji, jak v ten den jsem jela jako hrdinka v narvaném vlaku plném lidí, kde byl strašný rámus a všichni okolo křičeli. Z vedlejšího kupé hrál dokonce někdo na kytaru. V duchu jsem jen tiše naříkala, že takhle asi klid po smrti vypadat nemá. Začala jsem mít výčitky svědomí, co by tomu asi můj děda řekl?!

Ačkoliv jsem svého dědu v batohu pečlivě střežila, koukala jsem nechápavě sem tam, na ostatní cestující přede mnou a hlavou mi jen běželo: „Kdybyste tak všichni věděli, kdo tu s náma cestuje a co mám uvnitř batohu!“ 😀

Můj děda by se rozhodně smál a ťukal by si na čelo!

Bez ohledu na to, jak hrozně pošetile moje skutečnosti zní, všechno nešlo zkrátka zařídit hned a vše se stalo tak nějak úplně přirozeně. Má kuriozitní historka skončila a dědu jsem si bezpečně dopravila k sobě domů!

Na moment jsem si připadala klidně a vyrovnaně, jako kdybych cítila, že můj děda je tu pořád ještě se mnou… Jasně, že jsem i váhala, jestli se nebudu bát nebo jestli…

Nejsem už úplně mimo?

Je vůbec normální brát si urnu k sobě domů?

Nebude duch mýho dědy kvůli tomu někde poletovat a strašit mě?

Pravdou je, že nic takového jsem v následujících dnech nepocítila. Jakmile jsem „dědu“ vyndala z batohu, cítila jsem naprostý klid i za něj a věděla jsem, že u mě bude v bezpečí. Ačkoliv jsem si pořád utírala slzy a měla záchvaty smutku.

Smuteční dekorace

Poslední věc, která mi chyběla zařídit byla smuteční dekorace. Již pár dní předtím jsem hledala na internetu, jak vlastně poslední rozloučení s urnou probíhá a jáká dekorace se většinou hodí. Přála jsem si pro dědu vyhotovit obrovský smuteční věnec na podstavci se stuhou a dále také květinové srdce na podstavci.

Chtěla jsem vybrat opravdu něco vkusného, co nebude vypadat kýčovitě a hlavně žádné umělé kytky! Pro dědu jsem chtěla pouze živou dekoraci a co nejvíce zeleně, která by ladila ke dřevu.

Velké děkuji patří společnosti FLOREA.CZ a VEZUKYTKU.CZ, které moje požadavky na dekorace splnili opravdu na jedničku a včas! Ráda doporučuji dál a pro inspiraci sdílím s vámi i fotky.

Smuteční obřad

Hodnotím jako můj celoživotní úspěch, který si budu do smrti pamatovat! Povedlo se mi uspořádat obřad v barokním poutním kostele v malé vesničce, kde si děda přál být pochován a již zde byli pochovaní jeho vlastní rodiče.

K tomu, abych dědečkovo přání mohla dokázat naplnit, jsem se ale nejdříve musela vydat a prozkoumat místo, kde se vlastně můj děda narodil a žil jako malé dítě. Autem jsme se tenkrát do této malé vesničky vydaly s mojí mamkou.

Také jsem musela zjistit, kdo má vlastně dědečkovo rodinný hrob na starosti a na koho z rodinných příslušníků od dědovo strany, je vlastně zapsán v evidenci na místním úřadě.

Naše pátrací akce splnila všechna očekávání a já zjistila naprosto všechno, abych o pár týdnů déle mohla začít se všemi přípravami na smuteční obřad a zrealizovat dědovo přání.

Ve zdejší vesnici jsem tehdy kontaktovala místního pana faráře Františka, kterého jsem požádala o povolení a zajištění smutečního obřadu právě v prostorách zdejšího známého a opravdu nádherného barokního poutního kostela Narození Panny Marie. S panem farářem jsme se dohodli na zádušní mši svaté a proslovu, který uvede nejdříve on sám a poté na závěr dokončím řeč já s vlastnoručně psaným proslovem, před celou mou rodinou a dědečkovo příbuznými.

Ačkoliv většina z našeho rodinného kruhu jsme nevěřící, měla jsem jasný plán uspořádat pro dědu „něco víc extra“, co ponese a uctí jeho památku i život na zemi ve spirituálním duchu, tak jak on byl vychován, modlil se jako dítě k Bohu a vyrůstal před mnoha lety v úplně jiné době, než je ta naše.

Můj dědeček byl totiž ve svých pouhých 12 letech na tomto místě biřmován a stal se v tomto kostele místním ministrantem. Pamatuji si, že mi děda vyprávěl i historku, jak před tím musel do kukaně na zpověď hříchů.

Největším milým překvapením pro mne bylo zjištění, kolik lidí se přišlo s mým dědečkem rozloučit, kolik generací a ze všech stran se poprvé v životě sešlo takto pohromadě!

Poslední rozloučení se konalo opravdu i s hudbou, přesně tak, jak si to můj děda přál. Podařilo se mi sehnat i místního pana varhaníka, který vykouzlil neuvěřitelnou kouzelnou duchovní atmosféru při hře na kostelní varhany. A na úplný závěr jsme dědovi nechali zahrát jednu českou lidovou písničku „Už mně koně vyvádějí.“

Všichni, co potvrdili účast a přišli se s mým dědou rozloučit, jsou jasným důkazem toho, že můj děda byl nám všem velmi blízký a pro mnohé z nás mnoho znamenal.

Všechna vyřčená slova i s hudbou se rozléhala do ticha obřadního sálu, kde jsme se nakonec, jako všichni příbuzní sešli a uctili památku mého dědy s naplněním, v tichosti a s obrovským respektem. Jsem na nás na všechny moc hrdá!

S úctou mohu říct, že se mi povedlo zorganizovat pro svého dědečka tu nejlepší a poslední lumpárnu v mém životě!