Proč jsem se rozhodla psát blog?

Protože vždy bylo, je a bude o čem psát!

Psaní se stalo mým oblíbeným koníčkem již od dětství. Už jako malou holku mne bavilo zapisovat si úkoly, poznámky nebo jakékoli postřehy jen tak a samozřejmě nechyběly ani tajné deníky a v nich plno tajemství. Jeden takový deníček se mi jednou stal i osudným, že z toho byl skandál pro celou rodinu! 

Už tenkrát mi však dávalo smysl tvrzení, že co je psáno, to je dáno. Slova totiž mají obrovskou moc a je v nich ukrytý význam. Psaní pro mne znamenalo oddych, pomoc a relax v jednom.

I nyní představuje pro mě to samé, jen k tomu rozdávám návody, jak tyto tři zvýrazněná slova využívat v praxi nejen pro sebe, ale také pro druhé – v průběhu domácí péče.

Psaní tedy vnímám jako takovou terapii osobního sdílení a zároveň techniku, která jednoduše funguje a díky níž, mohu sama inspirovat ostatní skrz svůj příběh. 

Každý na světě má vlastní jedinečný příběh, který může vyprávět. Díky němu získáváme cenné informace, bereme si dobré rady a ponaučení, nalézáme v nich pochopení a občas také podobné scénáře.

Kdykoliv mne něco štve nebo trápí a nechci se o tom bavit ani hádat, hledám způsob, jak ze sebe vše dostat ven – nejlépe jak se z toho všeho umět vypsat. To samé také aplikuji pro své sny a přání.

Odjakživa si ráda píšu seznam přání, o kterých sním. Nikomu o tom neříkám, jen si ho nosím v hlavě nebo ho připnu na nástěnku. Vždy mám z toho lepší vnitřní pocit a cítím, že je to tak správně. Mé sny a touhy jsou přesně tam, kde mají být. Je to něco mezi magií a sílou vnitřního vědomí. 

Létat, psát, pracovat a cestovat? 

Jak tato 4 přání dokážu proměnit v realitu? Lámala jsem si hlavu už jako studentka během nudných přednášek na vysoké škole.

„Takových už bylo…“

„Nejsi zdaleka jediná!“

„Nebuď bláhová!“

„Já bych taky chtěl/a a nemůžu“

„Pořád jen lítáš ve sférách, radši spadni zase na zem.“

„Vše si představuješ jak Hurvínek válku.“

„Pamatuj, že všude dobře, doma nejlíp.“

A tak dále a tak dále…

Slýchávala jsem s oblibou od ostatních. Možná v tom nejsem sama a víte o čem mluvím…

V té době jsem zdaleka ještě netušila, že ta 2 poslední přání se nakonec promění úplně za jiné – přistát a pečovat…

Kdo může říct jestli všechna rozhodnutí děláme my nebo zda daná rozhodnutí dělají nás?

Všechna varování od ostatních plná strachu, obav a nezájmu byl pro mne ten zásadní spouštěč, který mne navedl k odhodlání vidět a zažít věci po svém. Vycestovat po vlastní ose, zkusit pracovat a žít v zahraničí.  

Našlápnuto jsem měla dobře

První kroky mě zavedly do tropického ráje a já přistála s obrovským nadšením na Srí Lance. Pracovala jsem zde jako průvodkyně pro dvě cestovní kanceláře. Teplý vítr mne odtud odvál nejen na cesty po ostrově, ale i do jiných snových destinací kousek dál.

Navštívila jsem Maledivy, rok poté se houpala na Bali, další rok procházela Singapur, ochutnávala Japonsko nebo tancovala na svatbě mých přátel v Indii. Párkrát jsem stihla být i na Vánoce doma – v ČR.

„Měla bys napsat knížku“ Slýchávala jsem najednou…

Nepíšu poprvé 

Dnes ráda vzpomínám, jak jsem si poprvé založila svůj cestovatelský blog. Občas jsem také přispívala svými články do různých cestopisných magazínů a na weby jako copywriter. Ve volném čase jsem opravdu psala a psala.

Můj první blog však nevydržel v online světě dlouho. Důvodem nebyla kritika nebo nepochopení od ostatních, jako tomu bylo tenkrát u objevení mého tajného deníčku.

Zjistila jsem, že mi chybí trpělivost a postrádala jsem i znalosti k tomu, jak v online světě udělat něco víc než jen autentickou zpověď do prázdna. Zároveň můj rozlítaný styl života se často proplétal s překážkami, kdy na psaní nezbývalo moc času. Jednoho dne jsem tedy bezmyšlenkovitě vše jedním kliknutím smazala.

Je to zvláštní, ale právě na Srí Lance se všechny mé sny zázrakem naplnily. Sice vždy nečekaně, ale skoro magicky jako kdybych mávla kouzelnou hůlkou! 

I přesto, že každé cestování mne velmi naplňovalo, objevila jsem další háček. Cestování po zemi mi nestačilo a já si přála cestovat i ve vzduchu. Zatoužila jsem o vysněné kariéře v oblacích, která by dle mých přání, splňovala všechna 4 (ne)možná přání zmíněná výše.

Rozhodla jsem se být letuškou!

Myslím, že v tu dobu jsem chtěla všechno dokázat nejen sobě, ale taky ostatním, že na to mám a že své sny umím dotáhnout do konce! Jenže načasování pro tento poslední sen nebylo zrovna nejlepší. Jak rychle jsem vyšplhala nahoru, tak jsem se stejnou rychlostí vrátila zpátky na zem.

Rok 2020 a koronavirus ve vzduchu. Konec kariéry nejedné letušky na planetě Zemi…

Přečtěte si Můj příběh a dozvíte se víc!

Let na zavolanou

Doba koronavirová mi otočila život o 180 stupňů. Přistála jsem do zatracené situace a připadala si jako jeden velký uzlík neštěstí. Nešťastná nejen ze svého vlastního osudu, ale především kvůli svému dědovi, který onemocněl rakovinou kostí a po mém příletu už trávil několik dní v nemocnici.

Všechno se stalo tak rychle a vše najednou do sebe začalo zapadat jako puzzle. Pochopila jsem, že tohle vše se nemohlo stát blbou náhodou. Všechno mělo svůj důvod a vlastně možná odůvodněné načasování…

Můj děda je ten důvod -PROČ-

Mým POSLÁNÍM

a další novou kapitolou života.

Díky dědovi vím, že ať už bude moje role v životě jakákoli, nikdy to nevzdám. Zpomalím a znovu se najdu.

To samé chci předávat skrze můj blog Vám všem!

Naději, energii, sílu, návod…pojmenovat to můžete jakkoli. Berte však na vědomí, že každá životní překážka přináší i nové vhledy a hlavně na konci možné vyrovnání.

Já sama už dnes vím, jak učit lidi přijímat a vůbec poznat své poslání právě skrze životní překážky, které se mohou objevit. Specializuji se na podporu a péči o nemocného člena rodiny v domácí péči.

Jsem připravená Vás zasvětit do role neformální pečovatelky/pečovatele z vlastních zkušeností, které jsem díky svému dědovi a v éře koronaviru nasbírala.

Chci e-book zdarma, který vypráví o holce s hlavou v oblacích, honbě za vysněnou kariérou a tvrdém přistání do role neformální pečovatelky v domácí péči pro vlastního člena rodiny.