Z luxusu na nulu

Ztráta práce vysněné kariéry z důvodu nenadálé pandemie koronaviru, která ovládla svět, je situace, se kterou jsem opravdu nikdy nepočítala.

Situace, na kterou se nešlo nijak připravit, natož se s ní vyrovnat a smířit se, že mému létání je nyní konec.

Práce letušky byla mým dlouhodobým snem a úsilím, kvůli kterému jsem musela ujít dlouhou cestu přes různé přešlapy vedle a překážky, než jsem dosáhla vysněného cíle a konečně jsem úspěšně prošla všemi koly výběrového řízení až do konce.

POZNÁMKA

Jak se stát letuškou pro jednu z nejlepších 5* aerolinek na světě? O tom bude řeč v mém dalším článku, až se opět vrátím k cestování a upgraduju znovu svůj Instagram na cestovatelskou vlnu, jako tomu bylo do té doby než jsem ho celý smazala. 😀 Momentálně jsem však přistála zpátky na zem, do úplně jiné role, která mne donutila ZPOMALIT a svůj čas strávit s někým, komu jsem velkým dlužníkem za moje krásně prožité dětství.

Na úplný vrchol jsem se stejně nikdy nedostala, protože den před ukončením našeho tříměsíčního intenzivního tréninku, nám bylo oznámeno, že v rámci hromadné výpovědi všech nově nabraných letušek a letušáků, poletíme pravděpodobně repatriačním letem zpátky domů, z důvodu začínající epidemie koronaviru. 

Předčasná radost

Zrovna jsem se radovala ze svého prvního letového plánu na měsíc duben, kde na mne svítilo první upozornění – zkušební let do Jordánska. Bohužel, nejen můj let byl znenadání odložen a opakovaně zrušen.

Zato můj repatriační let byl naplánován do Vídně, jelikož dostat se na let do Prahy nebylo možné. Po ranním uspěchaném telefonátu, kdy jsem se měla dostavit na naší hlavní centrálu vyřídit veškeré formality, mi následně udělili pouhých 13 hod na to se sbalit, odevzdat vše a zavolat si taxi na letiště a tradáá domů.

S vlastnoručně podepsanou výpovědí v obálce, s dalšími dokumenty k podpisu a se svojí letenkou jsem ze všech stran jen slyšela rozloučení: „Goodbye, we wish you a good luck, stay strong and hopefully to see you soon in the future. We´ll contact you again once this pandemic situation is over!“

Co vám budu…pro každého to bylo velké zklamání a pěkná fuška nervů. V té době nebyl v Doze otevřený ani jeden obchod, natož směnárna, kde bych si mohla směnit třeba své peníze za USD nebo třeba koupit ještě jeden kufr navíc.

Zmocnila se mě cestovní horečka naruby, jak vše najednou stihnu a nechtělo se mi znovu sbalit můj život v kufru domů. Neměla jsem ani dostatek času na to se rozloučit se všemi, co jsem chtěla, natož čas uvědomit si, že tohle není hra, ale konec vysněné kariéry a já zase peláším domů, do ještě horší reality… 

Přiznávám, že půlka mého šatníku a vybavení pokoje skončila v rukou mých kamarádek, které měly na svůj repatriační let více času a také sháněly včas kufr navíc! 😀 

Bylo nás jen pár vyvolených z Evropy, co dostali šanci na let domů mezi prvními. Já jsem ze svojí „batch“ skupinky byla jediná holka z EU a proto jsem odlétala hned jako druhá. Jako první dostaly letenku domů holky z Jižní Korey. Ostatní si užívaly/přežívaly karanténu ještě 4 měsíce po. Např. holky z USA čekaly na svůj let ještě o pár měsíců déle.

Přistání do Evropy

Po mém příletu do Vídně jsem musela strávit 2 hodiny čekání v poloprázdném letadle s ostatními cestujícími, než nás vypustili za všech bezpečnostních opatření ven.

Po celou dobu jsme všichni měli nasazené roušky a rukavicecelá posádka vypadala jako kosmonauti zabalení v igelitu od shora dolů. V ten moment mi hlavou problesklo: „Možná to se mnou osud chtěl jinak a létání v době koronaviru by stálo opravdu za nic!“ 

Nikdo v tu dobu, však ještě NEKONTROLOVAL PCR testy u tranzitních cestujících, kteří po příletu Vídeň opouští. Tak tomu bylo i v mém případě. Placené rychlotesty byly povinné pouze pro ty, kteří se na území Rakouska chtěli zdržet, popřípadě to byla jejich konečná stanice domů. 

Sama jsem v tu dobu také neměla žádné potvrzení, které bych nutně potřebovala doložit, kromě stažené katarské aplikace v mobilu, kde jsem svítila zeleně jako negativní. Navíc pro letušky bez příznaků se testování v Doze ani nedoporučovalo, ba naopak hrozilo, že v nemocnici spíš přijdeme do styku s nakaženými.  

Po urputném čekání jsem konečně i já prošla s razítkem v pase a změřenou teplotou z letadla ven na letiště, kde jsem čekala další hodinu na svůj odvoz autem domů. Byla jsem ze všeho dost unavená a vyčerpaná.

Nakonec jsme otevřené hranice Česka s Rakouskem úspěšně volně projeli bez zastavení.

Vítej v Česku

Doma mě jeden nejmenovaný člen rodiny přivítal velmi pozitivně a s dojmem, že právě já jsem asi až moc pozitivní a přijela jsem všechny nakazit. 😀 Jenže omyl!

Po fyzické stránce jsem byla až moc zdravá s dokonalou tabulkovou výškou a váhou, jako správná fit udržovaná letuška, ale po té psychické stránce? Úplně na nic a zralá tak sednout si do křesla k psychologovi.

Zbytečná panika u nás doma po několika týdnech díky bohu vyšuměla a čas přesvědčil nevhodné domněnky o mé přítomnosti, že jsem opravdu a skutečně negativní. Negativní po všech stránkách 🙂

Přelom jara a léta, který jsem prožila v ČR byl v rámci možností ještě fajn. Jen kdyby můj děda neonemocněl rakovinou kostí a sám se z toho psychicky nesložil…a následně nepotřeboval podporu, péči a hlavně dohled nad stanovenou medikací. 

Mezitím se pomalu, ale jistě blížila další vlna koronaviru v Česku a s ní i další a další nové restrikce, jak všichni toto období budeme prožívat a přežívat.

Syndrom života v kufru 

Ti, co jsou vášnivými cestovateli jako já, jistě uznají, že v době koronaviru je přepadnou úzkostné stavy a tzv. toužebný opětovný syndrom života v kufru. 

Já mám pro tento syndrom velké pochopení! Po svém příletu domů jsem si nechtěla vybalovat ani své věci do skříně. Pořád jsem chtěla mít hezky všechno složené v kufru a koukat se na to ve svém pokoji.

Připravená vstát, popadnout kufr a letět, kdyby náhodou… 🙂

Vizualizovala jsem si naivně, že se zase prostě brzo seberu a určitě někam odjedu. Vrátím se třeba zpátky na Srí Lanku nebo se brzy odstěhuju, ale hlavně jsem nechtěla být dlouho doma.

Všechno hezky srovnané a s nadějí, že pandemie brzy skončí…

Ano, chtěla jsem zase zdrhat pryč od českého stereotypu a plnohodnotných rad o tom, co je správně, co je špatně, zatímco panika ovládla mozková centra u mnoha lidí.

Naproti tomu moje máma byla zase strašně ráda, že jsem doma. Mohla jsem tak pomoci svojí mladší sestře s učením při distanční výuce, vzala jsem si dědu pod svá ochranná křídla a ve volném čase jí chodila vypomáhat do její soukromé prodejny hračkářství a se zásilkovnou.

Musela jsem se tedy smířit s tím, že teď je mému cestování a vysněné práci na malý moment konec. Snažila se pomoci své rodině a tam, kde bylo potřeba.

Za ochotu na žebrotu

Postupem času mi tenhle chaos a vše okolo přirozeně začalo vadit. Trápila jsem se, že mi kariéra letušky nevyšla. Nebyl ani čas si o tom s někým vážně promluvit. Veškerou pozornost jsem buď věnovala svému nemocnému dědovi, ségře s učením nebo doma v běžné rutinně všedních dní.

Jediný útěk, bylo pro mě objevení jógy a online cvičení. Taky samozřejmě zahrada mých rodičů.

Velikým rozptýlením byla i moje mladší ségra v teenagerském věku a můj děda, který svým osobitým chováním, nemá v jeho stadiu nemoci a stáří, od dítěte daleko. Užila jsem si i kopec srandy a měla možnost se odreagovat.

Nešlo si ale nevšimnout, že všichni, co mě po dlouhé době viděli, na mě nahlíželi jako na chudinku, které se nenaplnil sen, občas s nevhodnými a útočnými otázkami:

„Co teď vlastně budeš dělat?“ „Jakou si teď budeš hledat práci v době koronaviru?“ „Kde budeš bydlet?“ …ve mně jen vyvolávaly ještě větší nepříjemné pocity tlaku a nejistoty, v jaké roli jsem se doma vlastně ocitla.

Nestačila jsem se divit, jak nejistě působila má budoucnost pro ostatní s připomínkami o mém zralém a produktivním věku.

Zatímco já si byla celkem jistá v tom, že potřebuju zpomalit, projít nějakou další změnou a věděla jsem, že nejen já, ale hlavně děda potřebuje pomoc, tu největší.

Jakoby nikdo neviděl a nechápal, že hlavní střed pozornosti tady nejsem já, ale samozřejmě můj děda, kvůli kterému jsem vzala na sebe obrovskou zodpovědnost a pečuji o něj.

Konzultuji vše s lékaři, lítám z jedné lékárny do druhé a zařídila jsem si „titul“ neformální pečovatelky v domácí péči, a to vše dobrovolně a v době koronaviru. K tomu všemu jsem ve volném čase zastávala roli učitelky pro svou sestru a vypomáhala své mámě v prodejně hraček, hlavně v předvánočním období se všemi online zásilkami.

Kariérní minulost

Když nepočítám neúspěšnou kariéru letušky a všeobecně život na východě jako ve zlaté kleci, za svůj život jsem měla možnost pracovat na mnoha lukrativních místech jako je třeba letiště, korporátní společnosti, advokátní kancelář nebo cestovní kancelář na Srí Lance.

Po škole jsem se stala i dobrovolníkem jako učitelka angličtiny pro děti v mateřské školce a při studiu zvládala i práci hostesky. Na Srí Lance jsem měla i období, kdy jsem se živila jako freelancer při focení pro módní značky nebo jako copywriter, co píše cestopisné a lifestyle články.

Každá práce, kterou jsem vykonávala měla něco do sebe, své výhody a nevýhody a také i jinou úroveň. Zažila jsem luxusní prostředí, určité typy a třídy lidí, ale i nulové jednání, lhostejný přístup nebo špatné životní podmínky.

Díky tomu, jsem ale získala větší rozhled a jiné představy, které se ne vždy musí ztotožnit s názory druhých. Možná právě proto jsem se dobrovolně obětovala a vrhla se do domácí péče, protože pečovat je v životě nutnost.

Pečovat jsem se musela naučit i v roli letušky – nejprve o sebe a pak o cestující. Jako průvodkyně jsem musela pečovat o své turisty a dohlížet na jejich bezpečnost. V kanceláři na židli jsem taky musela pečovat třeba o spokojenost klientů a svých nadřízených.

Pečovat je lidská vlastnost, která nám je vrozená už když se staráme o své vlastní děti. Tak proč bych nemohla pečovat teď a postavit se k domácí péči zodpovědně jako ke své práci?

Syndrom vyhoření

Mnoho lidí definuje syndrom vyhoření tak, že veškerou svou energii věnujete pro dobro ostatních, kteří na vás kladou vysoké nároky nebo jednoduše ví, že je na vás spolehnutí a vy odvedete dobře vykonanou práci nebo splníte jejich povinnost.

Jenže pokud jste vnímaví i sami k sobě, můžete zjistit, že se všechny ty povinnosti a neustálý stres promění ve velký boj s vlastní rovnováhou o tom, kdo vlastně jste, proč tu jste, proč to děláte, jak to děláte a milion důvodů pochybností právě o vaší vlastní osobě.

Mezitím, co přispíváte druhým, kteří si toho ani nevšimnou, protože jste stále schopní věci dělat, dokončit a ochotně všem okolo pomáhat.

Se syndromem vyhoření nechcete přijímat pomoc od druhých, ani se o tom bavit, protože jste naučení zvládat krizi a nabalovat na sebe víc a víc a stále dělat, jako že se nic neděje. V mém případě tomu bylo přesně takhle.

Tím nejdůležitějším byl najednou čas a možnost se konečně zastavit, zpomalit a vyspat se. Po půlročním intenzivním tréninku a vypětí, kterým jsem jako každá letuška musela projít, jsem byla ráda za 6 – 8 hodin kvalitního spánku.

Potřebovala jsem hlavně klid, pauzu a detox od sociálních sítí, kde jsem najednou viděla všechno a všechny negativně a ztratila zájem cestovat jen při swipnutím v okénku na instagramu.

Hledala jsem svůj vlastní osobní prostor, chybělo mi soukromí, chyběl mi můj vztah, který už přes rok trvá na dálku, chyběla mi interakce s lidmi na stejné vlně a sociální hodnoty, které jakoby se v době pandemie úplně vytratily a všichni začali šílet a bláznit.

O pár měsíců později…

Díky dědovi a všem nešťastným náhodám jsem si uvědomila, že moje přistání domů bylo dokonalé načasování a poslání právě pro mého dědu a nikoliv pro nikoho jiného. Objevila jsem nový zápřah a další novou disciplínu, ve které se mohu vzdělávat a být přínosem.

Pronikla jsem do všech výhod a nevýhod domácí péče skrz své vlastní samostudium. Přihlásila se do jednoho kurzu, díky kterému jsem se ve volném čase nadchla pro psaní a mohu tak šířit a sdílet své know how o tom, co obnáší role neformálních pečujících.

Psaní se pro mne stalo vlastní terapií, skrz kterou nacházím pochopení pro lidi, kteří v životě šlápli vedle, spadli na zem nebo se potýkají s životními překážkami. 

Nikdy jsem neměla potřebu soudit člověka podle zaměstnání nebo získaného titulu. Protože deprese může zasáhnout i velmi produktivního člověka, který se na pohled jeví jako perfekcionalista ve všech směrech.

Pokud existuje způsob, ve kterém lze zpomalit a člověk to znenadání vyžaduje, tak je to v pořádku. Každý si může dovolit ZPOMALIT, pokud chce. Pokud někdo chce pomáhat druhým, musí být nejprve vyrovnaný sám se sebou. Mít rád sám sebe a najít vnitřní rovnováhu.

Nebuď vysavač, podporuj!

Nikdo nechce být v kruhu toxických vysavačů, kteří jen vysávají energii pro vlastní produktivitu nebo vlastní zvědavost. Umělá inteligence ještě stále nedosáhla úrovně, která by přebila lidské vlastnosti a chápaní. 

Nejsme roboti

Pokud cítíte, že někdo z vašeho okolí si představuje, že vás promění v naprogramovaného robota nebo superhrdinu, navrhněte mu, ať si pustí NETFLIX! 🙂 Nebo ať si počká pár let, až se díky novým technologiím budeme moci rychleji přemisťovat nebo možná rychleji přemýšlet a předvídat nenadálé situace, na které se budeme moci lépe připravit!

Honba za kariérou není vše!

Pokud mezi vámi je někdo, kdo v době koronaviru přišel o své zaměstnání nebo ztratil své nejbližší, prosím apelujte na duševní zdraví a podejte pomocnou ruku!

Vyjádřete podporu třeba vlídnými slovy, vyslechněte si jejich příběh a nevytvářejte si své vlastní vize a vlastní pravdy a skutečnosti o člověku, o kterém nevíte, co se mu honí v hlavě a co ve skutečnosti on sám prožívá! 

Odpusťte si hloupé zvědavé otázky "Co teď s tebou vlastně bude?"

Neporovnávejte svoji životní úroveň s někým jiným, který najednou musel ZPOMALIT a třeba pečovat o své blízké v době pandemie.

Ztráta zaměstnání - z luxusu na nulu - nebo z jistoty na minimum je mnohdy lepší variantou, v porovnání se ztrátou soběstačnosti, ztrátou pohyblivosti a úbytku sil či vlastního zdraví, které zažívají nemocní a staří lidé, a to nejen v době koronaviru!

Uvědomte si, že jakákoli změna i třeba negativní, vede k novým životním vhledům a možnému vzdělání!

V krizových případech, jakákoli nemoc a její dopad či následky nebo čekání na smrt je tou poslední fází koloběhu života, která čeká v jisté formě na každého z nás. I na každého z vašich stárnoucích blízkých příslušníků v rodině.

Jediné, co takovým lidem můžete předat jako zdravý, produktivní a pracující jedinec, je právě být nablízku nebo snažit se povzbudit právě ty mladé sendvičové generace odvážlivců - PEČUJÍCÍ, kteří se v této náročné roli ocitli a chtějí pomáhat.

Podpořte nás, pomáhejte a mějte k pečujícím lidem respekt!

Holka s hlavou v oblacích a kufry na cestách, která přistála do role pečovatelky. Ukazuji lidem, že honba za kariérou není vše a skrze vlastní zkušenost inspiruji ostatní, aby si dovolili ZPOMALIT a věnovali svůj čas těm, kterým už moc nezbývá. Rozdávám návody, jak zodpovědně zvládnout domácí péči o člena rodiny a kdy je vhodné, přistoupit k péči v lůžkových či hospicových zařízeních. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.