Zpátky na pískovišti..

V životě bych nevěřila, že po smrti mého dědy se můj život rapidní rychlostí vrátí přesně zpátky tam, odkud jsem vzlétla. Zpátky na východ, odkud jsem měla vzlétnout už dva roky předtím, kdyby, kdyby… o tom už jsem psala víc, než dost a už se nechci vracet zpátky do minulosti.

Teď už to jsou skoro 3 měsíce a já konečně mohu prohlásit, že jsem LETUŠKOU a LÉTÁM S HLAVOU V OBLACÍCH!!! A z toho mám upřímnou, nesmírnou a vesmírnou radost! Protože jsem si konečně splnila svůj sen, který hodlám teď žít naplno!

Doba truchlení a odmlčení se…

Ti kdo mě znají ví, že moje cesta k tomu, abych se stala letuškou nebyla úplně jednoduchá, jako třeba pro ostatní holky. Pro mě to byly dlouhý roky dřiny a čekání na zázrak. Taky poslední události, které k mému snu předcházely mi způsobily mnohem větší ztráty, že já sama jsem už ani nedoufala a nebyla si vlastně jistá, zda se vůbec chci znovu někdy stát letuškou a vrátit zpátky.

Po smrti mého dědečka se celej můj život otočil tak nějak o 180 stupňů jinak a jednoduše k lepšímu. Ne, že by se mi úplně ulevilo, ale najednou jsem v sobě našla tak nějak větší svobodu a odvahu zkusit vše odznovu a odpojit se na malou chvíli od trápení a smutku, které ve mně ještě stále doznívá.

Můj děda je a bude pro mě celoživotní ztrátou, se kterou se mi pořád nedaří moc vyrovnat, natož ji přijmout a zapomenout na to všechno. Za mýho dědu už nikdy nebudu mít náhradu, ale pochopila jsem, že musím umět jít dál a ne pořád truchlit. Občas v hloubi svojí duše vím, že můj děda tu stále někde se mnou je, protože to tak často cítím.

I některé věci a situace, které následovaly po jeho odchodu jsem si nedokázala umět vysvětlit, než jen tím, že mi tohle vše naservíroval, tak jako za odměnu a já si to teď všechno musím jen užít a konečně se zaměřit hlavně na sebe a dát si pauzu od všech ostatních.

Stěhování do Dohy

V listopadu jsem se odhodlala a reagovala na e-mail s pozvánkou a odkazem se znovu přihlásit jako „rejoiner,“ který jsem obdržela do e-mailové schránky už koncem léta. Dávno jsem byla informovaná od mých bývalých kamarádek letušek a moc dobře jsem o tomto odkazu věděla, že se mohu znovu přihlásit a že to, co nám slibovali v době Covidu, že nás budou nabírat po pandemii znovu, byla pravda.

V té době to ale se mnou vůbec nehlo. Nechtěla jsem o tom ani slyšet a nikdo jiný, než můj děda mě nezajímal. Dokud byl děda naživu, chtěla jsem být u něj a všechny odkazy, přihlášky a telefonáty z Kataru jsem prostě ignorovala a nechtěla s nimi ztrácet čas.

Teprve až v listopadu, měsíc od dědečkova pohřbu, jsem se rozhodla, že tomu dám ještě poslední šanci a zkusím se tedy znovu přihlásit. Odpověděla jsem na email s dotazem, zda už není pozdě s přihláškou pro rejoinery, jako jsem já a obdržela odpověď překvapivě rychle s termínem na skype pohovor a bylo hotovo.

Do Dohy jsem se přestěhovala až o něco déle, v březnu, protože jsem musela dodržet zkrácenou výpovědní lhůtu v současné práci, kde jsem pracovala. Z důvodu Covidu jsem byla tzv. „redundant“ nastupující do opakujícího se tréninku v nově stanovený termín. Takže na to, abych mohla létat jsem celým tréninkem musela projít hezky pěkně od začátku znovu.

Celý trénink trval necelé dva měsíce a já tak mohla být opět v zápřahu a soustředit se tentokrát jen a jen na učení. Musím přiznat, že letos jsem jsem se na tu dřinu a drill těšila. Potřebovala jsem se totiž cítít znovu potřebná a zaneprázdněná, neskutečně mi to pomáhalo nemyslet na to, co se stalo a zároveň motivovalo k tomu, to konečně dotáhnout všechno do konce, protože tam, kde jsem skončila jsem už být nechtěla.

Nevím, zda za to může můj děda někde nahoře, ale musím přiznat, že tentokrát jsem měla štěstí snad úplně na všechno. Nejen, že jsem vyhrála to nejlepší ubytování, jaké v Doze může crew dostat, ale také jsem potkala spoustu nových a skvělých lidí.

Dokonce i moje nová batch byla o mnoho víc přátelštější a charakterově holky na podobné vlně, než skupinka holek, se kterou jsem přežívala v tréninku dva roky nazpátek. Také nám byli přiděleni jiní trenéři a studijní materiály a prezentace byly pro nás připravené na míru o dost lépe, než minule.

Všeobecně musím uznat, že celý trénink byl pro mne tentokrát o dost příjemnější, veselejší a stál za to ve srovnání s mým prvním tréninkem, který jsem měla už za sebou. Tak nějak jsem i zjistila, že už se necítim tak úplně bezradně, jako tomu bylo v mých začátcích tady, ale že to množství znalostí, někde v mojí hlavě stále je a až teď, jsem je mohla znovu sebevědomě začít používat a projít každou zkouškou bez problémů a celý trénink úspěšně dokončit.

Místo pusy, – křídla. První Máj nabral grády!

Přesně na den 1. května 2022 jsem obdržela certifikát do vzduchu! Ne, že by mne nemrzelo, že jsem nedostala i prvomájovou pusu 😀 …ale ten mrazivě příjemnej pocit, když jsem věděla, že se ráno probudím jako letuška a ne jako studentka vysoké školy, jak tu s námi občas zacházeli, byl prostě neskutečnej!

Měla jsem obrovskou radost a byla jsem sama na sebe snad poprvé v životě pyšná! V jednu chvíli se mi chtělo brečet a v druhou chvíli smát. Já ale nejsem ten typ, co by se rozbrečel před ostatními, takže veškeré moje emoce jsem si střádala v sobě až na večer. 😀

Nejvíc ze všeho mi samozřejmě mrzí, že tuhle novinku se můj děda už nikdy nedozví. Ještě víc mne pak dokázaly rozbrečet myšlenky, že by ho to vlastně asi ani nepotěšilo, protože můj děda měl vždycky největší radost, když jsem byla s ním doma a ne když jsem si létala po světě.

Stále se ale učím přijímat to, kým teď jsem a uvědomuji si čím dál tím víc fakt, že jsem potřebovala propustku k tomu, abych mohla znovu vzlétnout a dostala křídla!

Tímto článkem se hlásím zpět a už zanedlouho se můžete těšit na mé opravdové příběhy ze vzduchu! 🙂